co stoji zato si zapamatovat

V zimě roku 2008 se nám naskytla možnost letět do Porta v Portugalsku za mimořádně výhodnou cenu. Hned jsme obvolali známé a rozhodli se Portugalsko navštívit. Z původních osmi lidí nás nakonec letělo jen pět, ale i tak jsme byli početná skupinka nadšenců, která se vydala vstříc dobrodružství. Přiletěli jsme pozdě večer, ubytovali se ( ceny za ubytování mimo sezónu jsou opravdu nízké - 18 euro jedna postel ve dvoulůžkovém pokoji, včetně snídaně )a hned se vydali do města.

Uličky v Portu jsou úzké, klikaté a rozverné svými různobarevnými domy, z jejichž oken visí šňůry plné prádla. Pomalu jsme došli až ke břehům řeky Douro, kde se nám otevřel pohled na nádherný dvoupatrový železný most Ponte de Dom Luís I. Osvícený v temnotě noci vypadal úchvatně. Nábřeží řeky Douro je lemováno restauracemi, bary a obchůdky s různým zbožím, ale v nočních hodinách jsme našli otevřený jen jeden bar, kde jsme strávili téměř celou noc. Sice portugalci nepijí pivo jako mi v půllitrech, ale jsou na vše připraveni a téměř každý podnik má někde pár schovaných. Chutí piva jsme byli mile překvapeni a jako pozornost jsme dostali buráky, které nás uchránili od nejhoršího         ( Jsem protivná když mám hlad ).

Druhý den ráno se ti, co byli schopni, vydali hledat autopůjčovnu, v níž jsme si půjčili malý Renault clio a vyjeli . Nejdříve po dálnici na jih, ale brzy nás začala ta jednotvárnost unavovat a zajeli jsme blíže k pobřeží, kde jsme mohli více vnímat portugalskou architekturu a krajinu. Náš první cíl bylo Peniche, městečko na západním pobřeží, kam jsme dorazili se západem slunce. S další členkou výpravy Leou jsme hned zaběhly do nejbližší hospody, kde jsme se dozvěděli, že je právě čas karnevalu a pokud chceme zapadnout a užít si karneval, je třeba koupit si masku. Nelenili jsme, obešli pár míst, která nabízela ubytování ( tentokrát 8 euro za lůžko) a pospíchali si koupit masky, než karneval začne. Protože nebyla sezóna a Peniche není tak turisticky atraktivní, zažili jsme pravý portugalský karneval s místními lidmi. Opět jsme šli spát téměř k ránu. Další den jsme měli v plánu Lisabon. Dojeli jsem k němu až odpoledne, dali si rozchod a začali s prohlídkou města. Jediné co mě uchvátilo byl hrad, který se tyčil nad městem a hradby, které ho obklopovaly a z nichž byl nádherný výhled na město, topící se v záři zapadajícího slunce. Bohužel k hradu jsme došli příliš pozdě a právě ho zavírali. Z hradeb byla vidět socha krista, která se tyčila nad městem. Rozhodli jsme se, že v Lisabonu noc nestrávíme a pospíchali jsme dál na jih do dalšího městečka, kde strávíme noc. Tentokrát Setúbal. Nebylo jednoduché sehnat ubytování. Přijeli jsme pozdě večer, karneval byl v plném proudu ( v Portugalsku trvá karneval 4-5 dní) a město bylo plné turistů. Nakonec jsme se trochu plácli přes kapsu a ubytovali se v jednom penzionu ( 25 euro i se snídaní ). A znova na karneval.  V Setúbalu se ani tak neslavilo v barech, jako se promenádovalo po městě a skupinky portugalců předváděli své masky dovedené k dokonalosti. Tentokrát jsme jen fotili, a pozorovali jak se ostatní baví, chvíli poseděli na pláži s lahví portského a šli brzy spát. Nebylo sil. Druhý den jsme se ani nenamáhali s prohlídkou města. Našli jsme si na pobřeží malou uzavřenou plážičku, kde jsme strávili příjemné dopoledne poleháváním a lezením po skalách.

Odpoledne jsme vyrazili na jih. Zbývali nám poslední dvě noci, proto jsme uháněli  co nejrychleji na jihozápadní výběžek Portugalska, kde jsme se chtěli podívat na maják Faro del Cabo de San Vicente. Jako vždy jsme to stihli jen tak tak se západem slunce.

Ubytování jsme našli ve městě Albuferia. Opět bylo ubytování mimo sezónu velice levné. Měli jsme dva apartmány, kde byla ložnice, obývací pokoj i kuchyňka anechyběl balkónek, kde jsme strestali několik lahví portského. Opravdu nám zachutnalo .

Protože mi přes noc narostl opar, vyrazila jsem hned za svítání do města hledat lékárnu. Jaké bylo mé překvapení, když se mi najednou naskytl výhled na oceán, nádhernou pláž a bílé domy v arabském stylu. Nádhera. Koupila jsem si co jsem potřebovala a spěchala zpět za ostatníma, abych je trochu popohnala a mohli se vydat na průzkum. Venku svítilo sluníčko a na únor bylo poměrně teplo. Jaký to rozdíl oproti severu Portugalska, kde se počasí spíše podobalo tomu anglickému. Prošli jsme se po pláži, zhodnotili výkon surfařů, sedli jsme si na náměstí a slunili a slunili. Potřebovali jsme nabít energii. Bohužel nás tlačil čas a museli jsme se sbalit a vyrazit. Kluci se zatoužili vykoupat, proto jsme nejdříve objížděli pobřeží a hledali vhodnou pláž, ale bez pořádné mapy, jsme byli jak slepí. Míjeli jsme krásné pláže, aniž jsme věděli, že tam jsou. Čas se krátil. Nezbývalo než se vrátit. S mapou v ruce (nebyla moc podrobná) jsem nás navigovala nejkratší cestou k dálnici.. Bohužel dálnici jsme jen podjeli, žádný nájezd na dálnici nevedl. Vracet jsme se nechtěli a tak jsme vyrazili směr sever, jak jsme si mysleli. Brzy jsme dorazili do hor, kde se cesta klikatila po návších pohoří. Nádherný výhled nám kazil jen fakt, že na mapě Portugalska, kterou jsme měli, žádné silnice a cesty v tomto kraji vyznačeny nebyly. Proto jsme jeli a jeli stále vpřed a čekali, kdy se konečně dostaneme z tohoto pohoří ven. Začali jsme být trochu nervózní, protože podle velikosti pohoří značeného na mapě, jsme měli být dávno někde jinde. Konečně jsme dorazili do civilizace, kde jsme se mohli zeptat na cestu a jaké bylo naše překvapení, když jsme se dozvěděli, že jsme nejeli na sever, jak jsme si mysleli, ale stále na východ a dostali jsme se těsně k hranicím se Španělskem. Poradili nám směr, dojeli jsme k rychlostní silnici a unáněli na sever co to šlo. Blížila se noc, proto jsem chtěla stravit noc ve jakémkoliv městě na cestě do Porta, ale byla jsem přehlasována, že se pojede celou noc a bude se slavit. Tomuto jsem nebyla nakloněna, ale ostatní si z toho nic nedělali, opili se a usnuli. V jednu hodinu jsme dorazili do Porta. Spáče jsme nechali v autě a vyrazili do města hledat ubytování. Našli jsme ho celkem brzy v nejhorším hostelu, který jsem kdy měla tu možnost navštívit. Domluva byla těžká, protože v noci zůstal na recepci jen starší muž, který neuměl ani slovo anglicky. Dokonce ani počítat. Rukama nohama jsme se domluvili, zaplatili, došli pro zbytek a zjistili tu hrůzu, kde budeme spát. Vypadalo to, že tam snad nikdo neuklízí, vše bylo zatuchlé, smrad nehorázný. Ráno jsme vypadli co nejdříve a šli si prohlédnout město. Porto je město, které má své kouzlo a nadchlo mě svou barevností, kontrastem okázalé nádhery a chudoby. Včas jsme se odebrali na vlak, který nás měl dovézt až na letiště, ale po půl hodině stání se stoupající nervozitou jsme se dozvěděli, že vlak nepřijede, neco se stalo na trati. Nezbývalo nám mnoho času. Běželi jsme na náměstí, kde jsme doufali, že seženeme taxi. Měli jsme štěsí. Akorát tam stáli dvě pro nás. Nasedli jsme a mysleli, že už se nemůže nic stát. Nebylo tomu tak. Při jízdě v taxiku jsem pozorovala okolí a dopravu a všimla jsem si, že míjíme odbočku na letiště. Myslela jsem si, že zná možná zkratku, ale po nějaké době nám došlo, že se taxikář ztratil a marně hledá cestu. Nakonec s pomocí kolemdoucích jsme se na letiště dostali za pět minut dvanáct a mohli odletět domů